Blink-182 byli na začátku tohoto tisíciletí jednou z nejvýraznějších pop-punkových kapel, která ovlivnila hudební cítění mnoha mladých po celém světě. Díky třem obyčejným klukům z Kalifornie vznikla nespočitatelná řádka kapel, z nichž některé dosahují dnes stejného úspěchu. Nicméně přišel únor roku 2005 a najednou byl konec, pro drtivou většinu fanoušků to byl blesk z čistého nebe. Fanoušci museli hodně dlouho čekat na nějaké vysvětlení a i to, co se jim po více než roce a půl dostalo, je těžko mohlo uspokojit.
Bylo by krátkozraké tvrdit, že vše se odehrálo v únoru onoho roku. Jak už to tak bývá, problémy měla kapela delší dobu, i když je fanoušci vidět (prakticky) nemohli. S odstupem času a s množícími se komentáři lze vysledovat několik zásadních bodů, které hrály zásadnější roli v konci jedné kapely.
Nesnažím se tvrdit, že vše, co si níže přečtete, je absolutní pravda a jen toto jsou ony důvody. Snažil jsem se však najít jen takové momenty, které prokazatelně zahýbaly se samou podstatou kapely, která už nebyla schopná vydržet pohromadě. Představím je v miniseriálu, který bude mít dvě části. Dnes začneme prvními třemi důvody. Tak se na ně tedy podívejme.
Důvod první: Děti, rodina & spol.
Když v roce 1992 založili Tom s Markem Blink, byli opravdu mladí - DeLonge ještě nebyl ani plnoletý a Hoppusovi táhlo na dvacet. Byli to klasičtí teenageři, chodili na střední školu, se kterou měli vesměs problémy (a ona s nimi jakbysmet), užívali s alkoholu, měli rádi holky. A hudbu. A té byli plně oddaní. A když pak mezi sebe vzali bubeníka Travise Barkera, známého záletníka, který se nikdy netajil svým kladným vztahem k ženám, trojka tří rozdílných osobností, které se však nevěřitelně kompaktně doplňovaly, byla na světě. Právě končilo nové tisíciletí, Blink-182 měli na svém kontě už svoji neúspěšnější desku (Enema of the State) a právě zde se začíná pomalu začínají rýsovat základy budoucích problémů.
Na natáčení videoklipu All The Small Things Mark Hoppus poznal svoji budoucí ženu Skye. Tom DeLonge se oženil v roce 2001 s Jennifer, se kterou chodil dokonce už od roku 1996. A v tu dobu byl poprvé ženatý dokonce i Travis Barker, i když o jeho manželství s Melissou (brali se 22. září 2001) se psalo prakticky, až když se v létě 2002 rozváděli.
Jenže manželství je jedna věc a děti věc druhá. Jestliže manželky s sebou pánové mohli brát na koncerty, s dětmi jsou už větší "potíže". A tak, když se v roce 2002 narodilo první dítě jak Marku Hoppusovi (syn Jack), tak také Tomovi DeLonge (dcera Ava), začaly se dít věci. A když se k nim ještě o rok později přidal Travis Barker, který se svojí novou ženou Shannou Moakler zplodil syna Landona, bylo vše dokonáno.
Už to nebyli ti kluci bez závazků, už jim vadilo být dlouhé týdny bez svých nejbližších, už se velmi těšili domů. Chtěli vidět, jak jejich ratolesti dělají první krůčky, chtěli slyšet jejich první slova. Těžko jim toto vyčítat, je to přirozená věc. Každý jednou dospěje a ani u naší trojice tomu nebylo jinak. A tak když na konci roku 2004, po dlouhém evropském turné, vznesl Tom DeLonge požadavek delší pauzy, zdá se to být přáním oprávněným. Fakt, že rodina nebyla jedinou motivací, je sice neoddiskutovatelný, ale právě ani rodinu nemůžeme přehlédnout.
Důvod druhý: Box Car Racer
Box Car Racer byl zamýšlen jako jednorázový projekt Toma DeLonge, který nikdy tuto kapelu neplánoval na více než jednu desku a pár koncertů. A tak se i stalo. Ale zároveň to způsobilo první opravdu vážný rozkol v Blink-182.
Psal se rok 2002, Blink-182 právě dokončili světové turné k desce "Take Off Your Pants and Jacket" a DeLonge měl zdravotní problémy (trápily jej nervy v zádech, díky kterým měl velké bolesti). Přesto, anebo snad právě proto cítil potřebu vytvořit něco, pro něj, nového. A tak se zrodil fanoušky velmi dosud oblíbený projekt Box Car Racer. Na tom všem by možná nebylo nic špatného, ale když do kapely vzal Travise Barkera, stalo se něco, co se asi stát muselo: Mark Hoppus se cítil odstrčený. A i když se nakonec Hoppus podílel na desce jako host (zazpíval si v písničce Elevator), Tom DeLonge se o pár let později svěřil, že cítí, že se Hoppus s Box Car Racer nikdy vnitřně nesmířil. Tuto myšlenku nakonec podpořil i samotný Hoppus, který následující rok, když kapela začala nahrávat eponymní desku, řekl, že cítí, že Blink-182 je úplně jiná kapela než dřív. Tehdy to sice zřejmě myslel jinak, ale pravdu měl. I když v jiném světle, než jak si asi představoval.
A Box Car Racer měli možná vliv na budoucí vývoj ještě v jednom směru: DeLonge si šáhnul na "velitelskou" práci. V Blink to byli přeci jen všichni tři, kteří se podíleli na zvuku kapely, ale v Box Car Racer to byl jen DeLonge, který měl na svědomí vše, od textů a až po hudbu. A možná právě na to si o tři roky později vzpomněl...
Důvod třetí: Peníze a Sláva
Těžko si Tom, Mark, Scott a Travis představovali, co všechno budou Blink (182) znamenat. Když tři prvně jmenovaní na začátku 90. let začínali, byli to naprosto průměrní představitelé americké střední třídy. Netrpěli nouzí, ale bohatí rozhodně nebyli. Tomova první kytara byla ze skládky - dostal ji od kamaráda, jehož otec na smetišti pracoval. Když si chtěl Hoppus pořídit první baskytaru, musel si na ni nejprve vydělat natíráním plotu. Kdo by si tenkrát pomyslel, co všechno je čeká...
S postupným úspěchem jejich kapela získávala také nepřehlédnutelné výhody, krom jiných peníze a slávu. A kluci si toho užívali. Nelze jim to vyčítat, byli to obyčejní kluci, kteří by jinou prací nikdy nevydělali tolik peněz. A tak když se jim v roce 1998 nabídla příležitost, pevně se ji chopili. Dokonce byli ochotni obětovat také svého kamaráda, bubeníka Scotta. I když pravé důvody jeho odchodu se asi nikdy nedozvíme, prakticky dobře víme, že to bylo kombinací dvou hlavních příčin - Scottova kladného vztahu k alkoholu a také jeho nesouhlasem se směřováním kapely. A tak jej Mark s Tomem hodili přes palubu a vzali mezi sebe Travise. A společně se upsali major labelu, který jim otevřel světa showbyznysu dokořán. Najednou byli všude, televize, rádia, časopisy...a to znamenalo jediné - znal je každý, peněz měli jako nikdy před tím.
Těžko by to někoho nezměnilo. I největší přátelství má své hranice a ty se mnohdy točí okolo financí. A pokud všichni členové kapely nevidí jednotný směr, kam a jakým stylem chtějí neuvěřitelně bouřlivými vodami hudebního a zábavního průmyslu plout, kormidluje se jen velice těžce. Zatímco Toma přestával tento život postupně bavit a ztrácet v něm nějaký smysl, zbytek kapely byl spokojen. Jakkoliv podivně DeLonge své pocity proměnil, jedno mu nelze upřít - měl odvahu udělat krok, který jej připravil o velkou část jeho života - hudbu, kterou tvořil po 13 let, spoustu kamarádů, fanoušků a přiznejme si to, peněz. Tom má vizi a to je dobře, jakkoliv se nám může zdát podivná, směšná, stejně jako jeho už opravdu otravné povídání na stejné téma.
I když je tato příčina asi nejvíce závislá a propletená s dalšími, nelze ji opominout. Je to velice důležité pro správné pochopení současného tvůrčího směřování Toma Delone, stejně jako jeho fatálního rozhodnutí opustit Blink-182.
Důvod čtvrtý: Poslední deska
Asi žádná událost, žádná věc, nerozdělila fanoušky Blink-182 tolik, jako poslední řadová, bezejmenná, deska. A je to poměrně paradoxní, ale i toto album může za konec Blink-182. Vlastně celý příběh eponymní desky je docela zajímavý. Že se kapela vlastně před jejím natočením rozpadla už víme. Ale to je jen část příběhu. 2. ledna 2003 se celý nahrávací tým odebral do pronajatého domu v San Diegu, kde si Blink-182 udělali nahrávací studio. Mohli si to dovolit; a to jak finančně, tak celkovým postavením v labelu. To dosáhlo dokonce takové míry, že mohli Mark s Tomem v tisku veřejně prohlásit, že "poprvé mohou natočit desku tak, jak opravdu chtějí." Už je nic nesvazovalo, peníze, label... A tak Blink-182 tři čtvrtě roku strávili nahráváním desky, o které byli jednoznačně přesvědčení, že to je to nejlepší, co kdy udělali. A měli pravdu.
Bohužel, jak už to u podobných desek a koneckonců i kapel bývá, to nejlepší nebývá to nejoblíbenější. Po velkolepém úspěchu první major desky "Enema of the State" a jejím následníkovi "Take Off Your Pants and Jacket," který byl sice méně (komerčně) úspěšný, přesto prodej dosahoval řádů milionů, přišla deska, která stála na úplně jiných nohách, než ony dvě předchozí. Proč tomu tak bylo, o tom jsem se již zmiňoval v prvním díle našeho povídání. Zkuste si představit, že na něčem pracujete velmi usilovně po tři čtvrtě roku, ale váš výsledný počin se líbí lidem méně, než to, co jste splácali za dva měsíce. Koho by to nefrustrovalo? Samozřejmě, vždy v podobných případech uslyšíme jen otřepané fráze, že "na úspěchu desky nezáleží, důležité je to, co cítím já...". Ale to jsou jen fráze.
Jediným opravdovým úspěchem z oné desky byl singl I Miss You. Ano, to byl a stále je opravdový megahit. Ale ruku na srdce, důvodem úspěchu nejsou ti Blink-182. Tato písnička je prostě mainstreamově přijatelná pro drtivou většinu hudebních posluchačů, úspěch zaručen. Zato singly "opravdových" Blink-182 vyzněly víceméně do ztracena. A když na konci roku 2004 vyjadřoval DeLonge zklamání, že singl Down se vůbec neprosadil, bylo to jen potvrzením celkového obrazu desky. A tak, když na jaře roku 2005 opouštěl Blink-182, možná za tím byla ztráta víru, že v této kapele dosáhne ještě něčeho většího, než jen neuveřitelně velké hromady peněz.
Důvod pátý: Ponorková nemoc
Dovedete si představit, že vaši nejbližší kamarádi jsou zároveň vašimi kolegy v práci? A že s nimi jste několik let 200 dní v roce prakticky 24 hodin? Těžko. Představit si to umí jen ten, kdo něco podobného zažil. Je to normální, každý si někdy začne "lézt na nervy". Blink-182 nebyli výjimkou. Mezi fanoušky se sice takové zprávy obvykle nedostanou, ale bylo by naivní si myslet, že Tom, Mark a Travis byli ideální trojicí.
Když nastane ponorková nemoc, musí se jednat s rozumem. Dělat unáhlená rozhodnutí se obvykle nevyplácí, stejně jako když se vzájemné nevraživosti nedá možnost ventilace a drží se v sobě. To pak obvykle nastává kritický bod a výbuch. A možná tato nevraživost stála také za ne zrovna ideálními vztahy v Blink-182. Když si Hoppus v roce 2006 postěžoval, že DeLonge chtěl, aby se další deska (po eponymní) nahrávala u něj doma, zároveň dodal "Během nahrávání poslední desky Blink, Travis jezdil celej den z LA do studia v San Diegu, aby tam nahrál svoje party. Ale Tom by svůj dům neopustil". Možná kdyby si to tehdy vyříkali, vládla by mezi nimi lepší atmosféra.
Důvod šestý: Tom DeLonge
Ano, jakkoliv to pro méně zasvěcené zní možná podivně, tím největším důvodem je Tom DeLonge. Je to ten typ člověka, který lidi ostře polarizuje - jedni jej nenávidí, druzí milují. Je to člověk, který má rád věci plně pod kontrolou. Který o všem rozhoduje. Byl to on, kdo založil Blink. Byl to on, jehož nezaměnitelný hlas vytvořil charakteristické znaky celé kapely. Jeho humor byl pověstný a vlastně na něm stála celá kapela. S Markem se na pódiu i mimo něj doplňovali jako málokdo jiný. Byl to on, kdo z kapely odešel...
DeLonge ztratil v jisté době nad Blink kontrolu. Možná to bylo v roce 1998, kdy se rozhodli upsat major labelu, který kapelu změnil v podstatě od základů, DeLongovým hlasem počínaje. Možná to bylo v roce 2002, kdy kvůli Box Car Racer ohrozil další existenci Blink-182. Možná to bylo na konci roku 2004, kdy neurvale požadoval neuvěřitelně dlouhou pauzu kapely, což mu bylo umožněno, ale pak byl "donucen" zúčastnit se benefičního koncertu v Brazílii. Možná toto byla ta pověstná poslední kapka, díky které pohár trpělivosti DeLonga s řízením celé kapely přetekla.
A tak se zrodili Angels & Airwaves. Kapela, která není ani tak kapelou, jako osobním projektem Toma. On v této kapele řídí vše. On píše písničky a skládá hudbu. On vymyslel název. Jen jeho uslyšíte při koncertě. Konec konců to byl on, kdy vybral své spoluhráče, kteří v kapele slouží v podstatě jako pracovní nástroj. Chcete důkaz? Pusťte si nějaký rozhovor s kapelou. Budete muset hodně dlouhou dobu čekat, než uvidíte povídat i někoho jiného. Tom má prostě konečně svůj pracovní život zase plně pod svojí a ničí jinou kontrolou.
Jak těchto všech šest důvodů shrnout? Jednoduše - nedělejme z Blink-182 modlu. Nejsou to bohové; Mark, Travis i Tom jsou jenom lidi. I oni dělají chyby, i oni mají špatné dny. Nelze jim to vyčítat. Blink-182 jednoduše byli jenom kapelou. Ano, byla jednou z nejpopulárnějších, s nejširšími zástupy fanoušků, prodala více než 15 milionů desek, vyhrála několik cen... Ale pořád to byla jen kapela. A ty se občas rozpadají.
Bylo to všechno jinak? Možná. Zcela určitě existuje X jiných důvodů, které možná mají blíže k realitě. Ale tu my, obyčejní fanoušci, nikdy nezjistíme. Můžeme jen hádat, domýšlet se a psát podobné články. A věřit, že jednou budeme psát články na téma: Co všechno stálo za návratem Blink-182?!